Klíč

Tchyně měla psa, krásného vlčáka Sama. Byl to velký a silný pes, ochránce a kamarád našich holčiček. Nikdy jsme ho neuvazovali k boudě, volně běhal po zahradě, dvorku i do domu měl volný přístup.

Naučil se ale jeden zlozvyk, skákal na branku tak dlouho, až se mu ji podařilo otevřít, a pak se vydal na špacír po vesnici. Což o to, starousedlíci Samíčka znali, věděli, že by nikomu neublížil, že se jen tak projde, pozdraví se se všemi sousedy, a pak se zase vrátí na dvorek. Vesnice se ale rozrůstala, přibývaly nové domky a noví obyvatelé vesnice. Potkat na cestě velkého vlčáka bez doprovodu by nikoho nepotěšilo, a tak jsme museli dát na branku zámek a zamykat. Klíč zůstával v brance, Samík se naštěstí odemykat nenaučil.

Jedné letní neděle přijel zase švagr s holkama na návštěvu. Holčičky byly celé natěšené, za zahradě měly houpačku, malý bazének i pískoviště. A navíc měla kočka Atynka koťátka. Holky měly tolik práce, že ani nechtěly svačinu, ale babička je přece jen nalákala na čerstvý třešňový koláč. Holky do sebe nacpaly každá kus koláče, div se neudusily a už zase chtěly frknout na zahradu, ale švagr je zpražil: „Už si dohrajte, za chvíli pojedeme.“ Terezka se div nerozplakala: „Proč tak brzo? Copak už je večer?“ Švagr jim sdělil krutou skutečnost: „Musíme domů, přijde strejda Miloš a babičku ještě hodíme na hřbitov.“

Terezka, výřečnější z dvojčátek, se nedala odbýt: „Proč chceš babičku házet na hřbitov, je přece živá.“

Ale babička holky uklidnila, že ona se ze hřbitova zase vrátí, jde tam jenom uklidit a donést kytičky. Vyzvala holky, aby jí je pomohly natrhat. Musím říci, že děvčátka zdržovala, jak jen mohla. 

Pak švagr zavelel k odjezdu, ale co to? V brance nebyl klíč. 

Nejdřív jsme mysleli, že Samík skákal na branku a klíč vypadl na zem, ale nikde okolo branky nebyl.

„No nic, branku přelezeme a jedeme,“ věděl si švagr hned rady. 

„Ty ses dočista zbláznil,“ lamentovala tchyně, nedělně vystrojená a připravená k návštěvě hřbitova. „Já přece nepolezu ve svém věku přes plot jako uličnice, a co zítra, musím do práce, to se tam budu drápat zase?“ ječela už téměř hystericky. On ten plot není nijak nízký a babi má sotva 150 cm. 

Manžel se ji snažil uklidnit, že zítra sežene nový zámek, a že jí přistavíme k plotu židli.

Babička má tak trochu sklon k přehánění, teď seděla na dvorku a lomila rukama, proč ji osud tak trestá, pak nám všem rozkázala hledat klíč a vyhlásila odměnu pro toho, kdo ho najde - láhev slivovice. 

Potom začala znova lkát a my se dali do hledání. Podrobila jsem naše holky křížovému výslechu, ale dušovaly se, že o klíči nic neví.

Pak se ale Baruška, nejhodnější a nejposlušnější z trojice, přitulila k babičce, že by možná o klíči věděla, ale že se bojí tatínka, který už vzteky zelenal a fialověl, protože mu už volal strejda Miloš, že čeká před jejich domem. 

„Neboj se, děvenko drahá, tatínek se nebude zlobit, řekni kde je klíč,“ uklidňovala Barču babička. Útlocitná Barunka, které bylo babičky líto, že se má drápat přes plot, sáhla do kapsičky u zástěrky a klíč byl na světě. Holčička ho schovala, protože se jí nechtělo domů a chtěla si ještě hrát. 

Všichni byli spokojení. Švagr, že ještě stihne strejdu Miloše, babička, že nemusí přelejzat plot, manžel, že nemusí shánět nový zámek na branku.

A Terezka s dcerkou Martinkou se dožadovaly odměny pro Barušku, ona přece našla klíč. 

Švagr sice něco naznačoval o výprasku, ale tchyně ho nazvala nervákem a dala mu tu slivovici, aby se zklidnil. Všem třem holčičkám dala po čokoládce a prohlásila: „To jsme si zase jednou užili veselou neděli, viďte.“

Martinnatr - čtenářka
ChytráŽena.cz